Ano, básnička z dob, kdy se ještě voda prášila a písek tek. Napsal jsem ji někdy ve čtvrťáku jako pomocný nástroj na zdolávání dívčích srdcí pro mého zřejmě nejlepšího kamaráda (a prý se mu osvědčila). Stejně jako u jiných básní bych na téhle dnes, s odstupem času, mnohé změnil, protože autor není nikdy se svým dílem absolutně spokojen, ale to se prostě nedělá, takže stejně jako ostatní zůstává v původním znění.

Den ke svému konci spěl,
já rozvěsil své sny nad postel...
Příjemně unaven šel jsem spát
a o tobě nechal jsem si zdát...
Klesající víčka dala mi znamení,
že mohu vyplout po prameni...
Tak pluji v němém úžasu
po prameni tvých vlasů...
Vítr, osud a Štěstěna
mou loď zavály tam,
kde tvé vlasy potkaly ramena
a odtud šel jsem sám...
Po pár krocích naskytl se ne jediný
nádherný pohled do tvojí krajiny...
Tolik krásy Mácha z Bezdězu neviděl
i mistr van Gogh ten pohled by mi záviděl...
V nekonečném opojení jdu dál a měním směr,
teď zas chvíli půjdu na sever...
Kolem něžných rtů vzhůru jsem šel,
abych tvé divukrásné oči uviděl...
Ty tvoje kukadla - hluboký a krásný,
ale kudy mám jít dál, není mi moc jasný...
Ještě jeden do nich pohled a už vím,
že do jižních krajin zamířím...
Co bude dál už taky víš,
tak pozor - ať mě nevzbudíš...