Když jsem posledně chytal lelky
při sklence rýnského ryzlinku,
vzpomněl na soušky učitelky
a začal psát tuhle blbinku..
Neb jsem měl lehkou hladinku
a musel si upřímně říci
v tuhletu pozdní hodinku,
že už jsme vlastně pamětníci.

Už jsem nejmíň o dvě koňské délky
předběhl poslední vzpomínku.
Včerejšek hluboký, dnešek mělký,
nestojí zatím za zmínku.
Zítřek mu věnuje do vínku
patinu, citovou investici.
Přiznej si, starý blázínku,
že už jsme vlastně pamětníci.

Hodiny, dny, pilně jak včelky
přemění hrozen v rozinku.
Dozraje víno, mirabelky,
sladký věk třpytivých kamínků.
Podrbeš sobě lysinku
tam, kde míval jsi bujnou kštici.
Jarmilo, Viléme a Hynku
my už jsme vlastně pamětníci.

Hledejme tedy záminku
proč držet úsměvy na líci!
Proč nejít spolu na sklínku,
když už jsme vlastně pamětníci?