Balada o hybridovi byla na dlouhou dobu mým posledním dílkem. Napsal jsem ji o prázdninách po maturitě než jsem šel na vejšku a pak následovalo dlouhé období bez invence. Na VŠCHT básníkům pšenka nekvete (což je asi součást "inženýrského přístupu"), takže když se ohlédnu za historií své tvorby, byl asi nejproduktivnější (včetně básní, které asi nikdy nebudu publikovat) čtvrťák na střední. Nemohu tedy zapomenout poděkovat všem svým tehdejším inspiracím: "Díky vám všem..."

Vypovím vám příběh pravdivý,
tak ať se pak nikdo nediví.
Jak jsme v našem výzkumáku
stvořili příšeru ňáků.
Přesuneme se na začátek,
bylo to onehda, v pátek,
dne pro mnohé nešťastného
- byl to pátek třináctého.
Jako každý jiný den,
okolnostmi donucen,
bez ohledu na pověry,
já, nadaný všemi směry,
velká síla vědecká,
inženýr Karel Pecka,
k tomu ještě doktor věd,
musel jsem do práce jet.
Vrátný vítal mě vesele:
"Zdravíčko, doktore Mengele!
Asistenti k vám přidružení
maj pro vás nahoře překvapení.
Prý vám to vynese pěkné jmění.".
"Bože, to je nadělení!".
Po schodech rychle jsem vychvátal,
otevřel dveře, vstoupil dál,
a sotva jsem dech popadal,
když jsem na stůl pohleděl,
kde podivný tvor seděl.
Na štítku měl tenhle hnus
nápis "Peckův hybridus".
Takže onen hybrid krásný
byl můj výtvor - to je jasný.
Vylíhnul se z boží moci
tenhle potvor dneska v noci.
Zvířat křížení kýženého plodu
dočkali jsme se v dějin chodu
právě dnes při jeho zrodu,
třináctého dne v měsíci,
jsme tady největší profíci.
Budu vám vyprávěti dál,
jak ten tvor zhruba vypadal.
Kolik jen skýtal nevkusu
výsledek mého pokusu,
lze popsat slovem jen stěží
a kdo nevěří, ať tam běží.
Nebyl jsem v tu chvíli v stavu
určit, kde má hybrid hlavu.
Bylo to vcelku k nevíře,
z čeho se skládá to zvíře.
Tělíčko trolla, nožička z mloka,
hned mi ten fešák pad do oka.
Z chobotnice chapadlo,
koho by to napadlo?
Z pavouka má hlavohruď.
Mně se líbí, buď jak buď.
Srst má z kočky strakaté,
z kudlanky ruce sepjaté.
Kostřičku má ze sovy.
A orgány? Kdo to ví?
Nemáte ani ponětí,
z jaké je má havěti.
Tenhle popis asi stačí,
popojedem v ději radši.
Nechali jsme hybrida,
ať ho nikdo nehlídá,
aby nebyl bázlivý.
Ochočím ho, to se ví.
Zavřeme ho v kanceláři,
ochočení se snad zdaří.
V noci tu bude mít soukromí
a oddechneme si i my.
Když jsme se druhý den vrátili,
jen stěží jsme tomu věřili,
že na nás hybrid promluvil
a své obavy nám vyjevil.
Pravil hlasem roztřeseným,
že je druhem ohroženým,
že prý se o život bál,
když mu v noci zavolal
anonym, neznámý hlas:
"Zabiju tě, už je čas!".
Měl telefonát výhružný.
Říkám: "To je nemožný.
Hybride, hybride,
kdo po tobě ide?
Á, už to mám, jsou to oni
- stojí za tím - pokémoni.
Takže my, což není divu,
zahájíme ofenzivu.
Ať si vzteky třeba zčernaj,
ty vyhraješ jejich turnaj.".
Jak jsem řekl, tak se stalo,
naše zrůdě to vyhrálo.
Dál to vzalo rychlý sled,
tak já vám to povím hned.
Hybrid se ode mě trhnul,
do Holywoodu mi zdrhnul.
Čet jsem si pak v jednom oběžníku,
že měl hlavní roli - v Titaniku.
Mně na něj zbyly jen vzpomínky
a za výhru v turnaji hodinky.
Já ale nad ním nepláču,
na zdi mám trofej z Pikachu...