Žil byl jednou jeden král,
byl už samoten a stár
a Rudolf se jmenoval.
Měl šaška a sluhů pár.

Když tak hraje s šaškem šach,
svraští svoje čelo,
královnou na C5 táh'
řka: "ženskou by to chtělo".

"Už dvacet let sám a sám
sedím na trůnu
tak si ženu vyhledám,
dám jí korunu."

"Ale kde ji hledat mám?",
zamyslel se král.
Šašek: "Já ti radu dám,
uspořádej bál!"

"Napíšeme pozvání,
že sem mají jít.
Pro slečny i pro paní,
takhle bude znít:

Urozené slečny,
urozené paní,
zkrátka ženy všechny
zralé na vdávání.

Tato krátká depeche
není žádná věda:
král pořádá mecheche,
ženu sobě hledá."

Jak to bylo řečeno,
tak to bylo napsáno,
do obálek strčeno,
hradní poštou posláno.

Šašek z okna kouká,
jak se ženské schází
na krále pak houká,
neb slov nenachází.

Přijely sem mnohé ženy,
blondýny i zrzavky,
všechny už jsou nažhaveny,
nažhaveny na vdavky.

Mezi nimi Gertruda,
seskočila s koně.
Není žádná obluda,
má však po sezóně.

Kdybyste ji poznali
i vy nevědomí,
no to byste koukali,
co má na svědomí.

Nejednoho dědečka
ona ztrápila.
Jako jeho dědička
všechno stopila.

Vždycky se jí podařilo
zlákat srdce starcovo,
dědkovi to bylo milo
a už bylo hotovo.

Večer na tom mejdanu,
král se k šašku přiblíží.
"Co je tamto za pannu?
Mlsně na mě zahlíží."

Šašek Trůdu postrkuje
blíže ke králi,
ta si lstivě okukuje,
je-li zchátralý.

Rudolf nemá moc vlasů,
však bohatý je jistě dost,
kdo by pak myslel na krásu,
to by byla bláhovost.

Takovéhle myšlenky
a podobných fůru
přitom si u halenky
povolila šňůru.

Povolila si vázání
naoko mimoděk Gertrůda,
král jí chyt' kozy do dlaní
aby nebyla ostuda.

Král se tak nechal svést,
měl v tom trochu zmatek.
Chtěl jen bránit svou čest,
tak nabídl jí sňatek.

Na hradním nádvoří
velké je pozdvižení.
Hlásný tam hovoří,
král se prý zítra žení.

Na svatbě se šetřilo,
žádné jídlo, pití.
Prý aby víc vyzbylo
na živobytí.

Královna doufala,
že král "pozbyl moci".
Tak proč by se bála
o svatební noci?

To však ještě netuší,
že ulehne k spánku,
král na dveře zabuší
a probudí germánku.

Tohle v plánu neměla,
radovánky v posteli.
Vidí svého manžela,
kterak on je veselý.

Rudovi se podařilo,
co šlo dřív jen stěží.
Ústrojí se postavilo,
už na Trůdě leží.

"Sakra dědku, ty jsi kanec,
ještě takhle k stáru!
A když vidím ten tvůj ranec,
ty máš ještě páru."

Trůda jenom naříkala:
"Bože, šmarjá panno!
kéž bych nikdy nepoznala,
dědku, tvoje lano!"

Že byl Rudolf při chuti,
a Gertruda bezbranná,
tak ten svůj úd mamutí
cpal do ní až do rána.

Vždyť to už je o zdraví,
zřídil Trůdu řádně,
Rudolfa se nezbaví
jak těch předtím snadně.

Nezbývá než právě
říci tady mimo jiné:
Noste ve své hlavě
poučení, jež nám plyne.

Dobro že zlu nepovolí,
vždy ho přemože,
ať má cesty jakékoli,
třeba přes lože.

ale

Král se nemá nijak skvěle.
zas šach s šaškem hrává.
Královnu dost podezřele
často bolí hlava.