Ležím na seně s rukama za hlavou.
Víčka mi klesají. Klesají únavou.
Jsem napůl spící a napůl vzbuzený.
Zdá se mi příběh - skutečný, smyšlený.
Příběh, co skončil jak já teď na seně,
vypráví o hřebci, vypráví o ženě.
O hřebci divokém, bez pána, bez jména,
o ženě, která je maličko zkažená.
Nejdivočejší kůň z celé stáje
a ta žena, smyslná je.
Jenom žena jako růže
toho hřebce zkrotit může.
Slunce už pomalu zapadá,
když ona mu postroj přikládá.
Nasedá a z chůze už je cval
a pak zcela volně kůň s ní pádí v dál.
Když noc se rozlehla po okolí,
on zanesl ji do stodoly.
Nabídla mu vědro vody nebo svobodu,
on se zcela svobodně rozhod pro vodu.
S chutí se koník dal do pití.
Dírou ve střeše měsíc tam svítí.
A na jeho hřbet z černého sametu
nebeský malíř promítá kometu.
Pak napojen, spokojen uléhá na zem,
klidný jak beránek je hřebec rázem.
A na svém krku nabízí k spaní
nejměkčí lože pro svoji paní.
Když tam složí hlavu, nežli bude snít,
tak uslyší jeho srdce do ticha tmy bít.
A pak na tom polštáři dá si něco zdát,
měsíc zhasne svoji lampu a nechá je spát.
A pak ráno -
dokonáno.
Dírou v střeše slunce vchází
a z údivu nevychází,
že tu lehli do sena
zkrocený a zkrocená.