tuhle básničku bych chtěl věnovat všem, co se mnou byli na sporťáku v Červeném Újezdci, hlavně Romanovi, jehož sen byl základnim kamenem při její tvorbě a taky šéfový, protože mě inspirovala na některý verše a možná jí ještě něco dlužim... p.s. čtěte s jistým nadhledem ;-)

Spánek je jako cesta vlakem
přes Litvu, normálním osobákem.
Jak člověk pomalu usíná,
míhá se kolem krajina
a vlak začal rozjíždění
po kolejích tvého snění.
Jízda je celkem poklidná,
ale představivost je ošidná.
Ve dne myšlenky ovládáš,
v noci se jim jen poddáváš.
A tak se stalo, že ve chvilce
stojí tam v noční košilce
svůdná litevská průvodčí.
Ty se jí díváš do očí,
a čteš v nich jasně myšlenku:
"ukaž mi hošánku jízdenku."
Netušíš ještě docela
co tím přesně myslela.
Tak jenom sedíš na místě
a vypadáš trochu nejistě.
Ona ti to vše vysvětlí,
aby jste to pak nespletli:
"Ty můj nervózní samečku,
budeš mě hladit po zadečku
a tlapičky necháš tam,
jízdenku sama nahmatám."
Když ti to konečně dochází,
slunce už venku vychází.
Spěcháš. Aby neutekla,
děláš všechno tak jak řekla.
Čas se ale nezastavil,
špatně sis budík nastavil.
Už při prvním políbení
ozvalo se zazvonění.
Budík, co jsi večer natáh,
za záchrannou brzdu zatáh.
Přestože to odmítáš,
pomalu už procitáš.
A to tím spíš, že do tváře
tě studí sliny z polštáře.
Taková je realita,
ráno, vždy když slunce svítá
po noci, kdy se ti stává,
že sny žhavé jako láva
tvojí mysl zaplaví.
Nemusíš mít obavy,
žes byl podveden.
Byl to sen, jen sen.