Na břehu řeky ztuchlé, podivné
plouží se, čeká - stín své vlastní války,
bulvy snad nemá, přesto vidí mne
a loďka připlouvá už ledabyle zdálky

Charóne, buď zdráv, starý brachu,
do tváře nevidím Ti, kápi máš,
promluv - snad zbavíš mě tím strachu,
ještě snad přeříkáš mi Otčenáš

Zpívat Ti budu chmurně, věz,
Tvou píseň oblíbenou,
jen už mne, prosím, prosím, svez,
prosím Tě na kolenou.

a já k tomu tenkrát dodal:

pluješ přes tu řeku na loďce z mýdla
co naplat? žádná lepší se nenabídla
možná dopluješ, možná se potopíš
možná se nepoučíš, možná pochopíš
pokud se loď rozpustí a ty klesneš ke dnu
chytím tě za ruku, vzhůru tě vyzvednu
pokud ta loď odolá vodě plné padlých duší
sednu na ni vedle tebe, co dělat? já tuším
místo plavby do země spící věčně v sněhu
obrátím směr plavby ku života břehu
musíš přece vědět, že i přes myšlenky černé
na poetickém fóru máš kamarády věrné
co tě vezmou na slunce z hlubokého stínu,
pokusí se tvojí mysl zbavit všech těch splínů