Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.

Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických balad.

A na zděděnou violu těm jen, těm jen hraji,
jež k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají...

Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.

A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě daleko břehu,

a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,
jak chvění silných drátů utlumených sordinami,

a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,
když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat...

Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,

na vigilie přísná padá za lesy a vodu
a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.

Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji...

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji