Pojďte děti do pohádky,
za chvíli vás pustím zpátky.
Vypravěč vám příběh poví
o jednom sošném jinochovi,
který tak volný čas marní,
že sbírá odpad komunální.
A tohle jeho řemeslo
přezdívku mu přineslo.
A je tedy známý pak
pode jménem Popelák.
Jednoho krásného dne
ulicí se rozhlédne
a ve velikém kontejneru
našel sobě, na mou věru,
sako, gatě, černé botky
a dvoje zánovní spodky.
Když to všechno oblékl,
své krásy se zalekl.
Pak se ovšem odhodlal
jít křepčit na hradní bál.
Za chvíli už na tom plese
vesele se sálem nese
a je tak strašně přitažlivý,
že všechny ženské jenom civí.
Popelák pak vítězně
kráčí rovnou k princezně.
Za chvíli už spolu tančí
a vzplály jeho pudy samčí.
Nechtěl jí však poplést hlavu
a tak zmizel rychle v davu.
Doma si však rozmyslel,
že by se tam vrátit měl.
"Jako včera, tak i dnes
půjdu na královský ples.
Ať na to nedoplatím,
včas se zase vytratím."
Bylo to tak, jak si řekl,
v jedné věci se však sekl.
Jeho boty z popelnice
mají o dvě čísla více.
Tak když prchal, mezi vraty
smekla se mu jedna z hnáty.
Ztratil botu, davem hnán,
princezna už chystá plán.
"Můj milý mi neupláchne,
vím jak jeho noha páchne.
Psi ho budou zde od hradu
stopovat dle toho smradu."
A hned za těmi výše slovy
dala čuchnout Alíkovi
jen tak lehce, pomálu
ku milého škrpálu.
A princeznin němý druh
našel Popelákův puch.
Popelák za fanfár zvuku
dostal princezninu ruku.
K tomu pak království kus
a nový, pěkný kukavůz.
Žijí spolu dodnes v míru,
jejich příběh budí víru.
A tak se mi někdy zdá
že snad jednou taky já
svou princeznu dostanu
podle nohou závanu.