To bylo tenkrát, v těch dobách, kdy jsme sváděli jednu bitvu za druhou s kvalitativní analýzou. Jak se již stalo na této škole tradicí, bylo pro nás, jako pro studenty druhého ročníku, připraveno sportovní soustředění. Měli jsme jet do Dobronic u Bechyně za účelem odpočinutí si od všedních starostí a zlepšení fyzické kondice. Všichni studentíci tuto zprávu radostně uvítali a velmi se těšili. Já jsem o tom náhodou mluvil se svou sestřenicí, která byla ve stejném táboře s jinou školou před pár lety a tehdy když prý odjížděli, říkali si: "Dobronice - nikdy více!".

Řekl jsem si, že se nechám překvapit. Přišel červen a dobrovolní i nedobrovolní sportovní nadšenci z tříd A2, Z2 a L2 se davem hrnuli na stanici metra Radlická, odkud nás měl údajně odvézt autobus na místo určení. Pamatuji si, že ten den bylo neskutečné horko, takže když jsem vyrážel z domu, myslel jsem, že s tím svým batohem nedojedu na kole ani k metru. Dojel jsem. S vypětím všech sil jsem převezl kolo, zavazadla i sebe na dané místo, kde již stepovali vedrem znavení spolužáci. Jelikož jsme byli nejpočetnější třída, bylo rozhodnuto, že nejprve pojede L2 a Z2 a my vjedeme do tábora slavnostně jako poslední. Jak už tomu tak bývá, při extrémních teplotách se většinou rychle mění klimatické podmínky. A tak se stalo, že se najednou to bezoblačné nebe zatáhlo a my jsme měli ty krásné tři hodiny čekání zpříjemněny úžasnou bouřkou a neodolatelným snížením teploty. Nejlepší ale bylo, když náš pedagogický dozor, pan profesor Marek, přišel a oznámil nám, že autobus pro nás z technických důvodů nepřijede. My chemici jsme ale odvážní a odhodlaní lidé a samozřejmě jsme se nevzdali. Jeden ze studentů L2 nám telefonicky zařídil exkluzivní odvoz kol speciálním vozidlem, které, když přijelo, donutilo slabší povahy k tomu, aby si zacpaly nos. Specifický odér dával neklamné znamení, že tento stroj nedávno vozil směs metabolických zbytků a podestýlky od hospodářských zvířátek. Neměli jsme moc možností na výběr a tak jsme svěřili své bicykly agronomům a spěchali jsme na metro, abychom stihli vlak na Hlavním nádraží. Každá minuta byla cenná a tak jsme všichni byli velmi nadšeni, když naše dva spolužáky polapil v metru revizor a jak je náplní jeho práce, vymáhal z nich pokutu. Celé řízení se tak protáhlo, že jsme nakonec byli rádi, že jsme na poslední chvíli naskočili do vlaku, který jel požadovaným směrem.

Vystoupili jsme uprostřed polí, v dáli bylo vidět Temelín. Ačkoli jsme si to nejprve nechtěli připustit, po chvíli nám bylo jasné, že se ještě kousek projdeme. Tak jsme se tedy tři kilometry prošli a dorazili jsme do tábora, který ležel přímo při břehu Lužnice. Jistou nevýhodou však bylo, že jsme na to šli od lesa, tedy z druhé strany. Tou dobou už nám ale vůbec nevadilo, že se musíme zout a přebrodit řeku na jezu, který nebyl vůůůbec porostlý vodní florou a ani trochu neklouzal. Nu což, dosáhli jsme cíle a mysleli jsme, že už je po všem. Vtom ale dorazil do tábora expresní vůz se zásilkou našich kol. Na první pohled jsem to své nedovedl identifikovat, protože bylo odřené a ze všech stran zašpiněné podezřelou hnědou hmotou. Když jsem si představil, jak musela probíhat cesta, byl jsem nakonec rád, že mám jen sedřený lak a utržený tachometr. Následující půlhodinu všem zabralo uvádění kol do takového stavu, aby se neštítili na ně sednout. Aby toho nebylo na uvítanou moc, najedli jsme se a poté jsme provedli rituální akt večerního nástupu. Tento proces se vyznačoval tím, že při něm vždy padlo mnoho ran, které však nebyly určeny ani studentům ani profesorům. Vzhledem k tomu, že tábor byl umístěn tak vhodně u řeky, vyskytovalo se tam mnoho takzvaných "much vykusovaček ". To je zvláštní druh hmyzu, který se zdržuje u řek a za soumraku napadá člověka tím způsobem, že k němu přiletí, vytrhne mu sosáčkem kus masa a zase odletí. Jednoho spolužáka kousl tento exemplář do nohy a postižený se dva dny nevešel do boty. Když jsme tyto predátory bili s úmyslem zabít je, nechápali profesoři, proč stojíme tak neklidně, protože oni byli po tolika letech vůči jejich kousnutí imunní.

Vyslechli jsme pár standardních uvítacích frází typu večerka je v tolik a tolik a rozešli jsme se do chatek. Chatky byly z konstrukčního hlediska zajímavé. Škvíry ve stěnách měly jednu kouzelnou vlastnost, byly zahraniční, z dovozu. Pro vysvětlení: zahraniční znamená, že byly široké přesně jeden palec (2,54 cm) a to, jak známo, je jednotka používaná v Anglii. Usnuli jsme v očekávání událostí příštího dne, ale klidný spánek nám nebyl dopřán. Zrovna se mi začínalo něco zdát, když mě probudilo ostré světlo. Řekli jsme si se spolubydlícím: "Jakej cvok nám šajní do oken?? UFO??", protože jsme žili v domnění, že si z nás žertovní spolužáci dělají legraci. Nebyl to cvok ani UFO, byl to pan profesor Marek, což jsem zjistil, teprve když jsem mu posvítil do obličeje, což se mu zjevně nelíbilo. Někde jsem četl, že když někdo člověka probouzí v počátku snění, může z toho mít dotyčný značné újmy na zdraví a trvá-li to dlouho, může dokonce opustit svět živých ve velikých mukách. Usoudil jsem, že jsme se spolubydlícím ještě mladí a ještě se nám nechce na onen svět a provedli jsme patřičný zákrok. Zakryli jsme okno dekou. To nám bylo později vyčteno, protože si na nás nemohli profesoři pořádně posvítit.

Ranní probuzení bylo nepříjemné. Podle teploty, která byla v chatce ustálena díky tepelné výměně škvírami ve stěnách, jsem usoudil, že jsem spal trochu déle a probudil jsem se začátkem ledna a ne vprostřed června. Zimou jsem byl tak otupen, že jsem začal počítat tepelné rovnováhy na stěně chatky, přestože jsme fyzikální chemii měli brát až za rok. Ty ranní podmínky, zima a mlha, to jsou nesporné výhody tábora v údolí řeky. Když jsem vylezl v šest hodin z chatky, připadal jsem si jako na blatech a čekal jsem odkud vyběhne to štěně z Baskervilu. Nevyběhlo ani štěně ani nikdo ze spolužáků a tak jsem se vrátil do lednice. Souhrnem řečeno, byla to noc plná vášní. Poté začal každodenní cyklus řídící se podle následujícího schématu: vstávání, ranní hygiena, snídaně, nástup, dopolední vyjížďka, oběd, odpolední vyjížďka, večeře, večerní nástup, večerní hygiena, spánek, probuzení halogenovou svítilnou páně Markovou, pokračování přerušeného spánku.

Aby to nebylo tak stereotypní, zorganizovali profesoři dvě kola orientačního běhu, který nakonec skončil jako dezorientační chůze. Při tom prvním jsme se vydali do lesa a po chvíli systematického bloudění jsme došli na sporné místo, kde předepsaný směr ukazoval rovně do šíleného kopce. Naše skupina usoudila, že tam by nikdo další orientační bod neumístil a tak, přesvědčeni, že buďto my nebo organizátoři se zmýlili, jsme vyrazili podle potoka směrem k táboru. Profesoři se sice divili, že jsme v táboře první, přestože jsme vyráželi jako předposlední, ale medaile nám neudělili, protože jsme si to trochu zkrátili. Při tom druhém se pro změnu ztratila skupina tvořená ratolestmi učitelů. Přišlo mi podezřelé, že při obou těchto akcích byla zpáteční cesta naplánovaná přes výše zmíněný jez, přestože na něm jednomu spolužákovi, tuším, uplavaly boty. Ačkoli vám to asi přijde divné, za zmínku určitě stojí tamní záchodky. Nespojujte tento pojem s něčím nevhodným, tyto záchodky byly totiž velmi poetické. Na sbírku lidového umění, která tam byla shromážděna, snad nikdy nezapomenu. Byly to samozřejmě všechno velmi hodnotné verše, ale pochybuji, že bych jejich obsah mohl zde publikovat.

Pro ozvláštnění pobytu pro nás také dohlížející pedagogové přichystali turnaj ve stolním tenise a nohejbalu. Bohužel si už nepamatuji, kdo vyhrál. Samostatnou kategorií byly vyjížďky na kolech. Skupinu horských kol vedl prof. Svoboda, první skupinu "silničáků" prof. Marek, druhou prof. Vojtíšková a třetí prof. Staňková. Pan profesor Svoboda bral svou skupinu na místa, kam by se ani kamzík neodvážil a tak ne náhodou se před jeho chatkou po prvním dnu vytvořila fronta studentů, kteří objednávali náhradní díly. Ze všeho nejlepší bylo, že ať jste chtěli jet kamkoli, museli jste zdolat asi tříkilometrový kopec s cca šedesátiprocentním stoupáním. Majitelé silničních kol marně hledali silnici. Cesta, která tam vedla, byla pokryta něčím, co vzdáleně připomínalo asfalt, ale hodně vzdáleně. Po týdnu ježdění po tomto povrchu jsem si musel nechat znovu vycentrovat kola.

Nedovedete si představit, jak mile jsem byl překvapen, když jsem se dozvěděl, že na této dokonalé trati pojedeme časovku. Jak já jsem záviděl Pažoutovi, kterému hned po pár šlápnutích do pedálů prasknul řetěz. Předposlední den se parta odvážlivců v čele s profesorem Markem rozhodla pokořit Temelín. Já jsem se té výpravy neúčastnil a dodnes toho nelituji. Když jsem viděl navrátivší se cyklisty, jak šli zničení spát po večerníčku, uvědomil jsem si, že to asi nebyla taková "brnkačka".

Proč jsme ale jeli právě do Dobronic? Zakoupili jsme si od školy de facto sadu Sportovcem rychle a efektně a na přiložené řece jsme si měli vyzkoušet boj s peřejemi na raftech. Říčním korytem protékala kapalina pochybné barvy a viskozity, která nadnášela čluny lépe než nám známá voda. Zabrali jsme a dopluli jsme ke zvláštnímu jezu, kde voda málo proudila a byla cítit olejnatými složkami, jejichž původ raději nechci znát. V táboře, když se nám zrovna podařilo rozdělat oheň, poseděli jsme chvíli a pěli kultovní píseň Tragédie JRD v Čifáre o neomezeném počtu slok. Nakonec přišel ten den, kdy řidič, příjemný jako sůl v oku, naložil naše kola do komfortního dopravního prostředku a i na nás zbylo místo, abychom se dopravili do Prahy. V autobuse bylo příjemně vydýcháno, takže všichni omdleli kvůli kyslíkovému deficitu. V Praze nás uvítal svěží deštík. Už ani přesně nevím, jak jsem se dopravil domů, ale když jsem dorazil, zalil mě takový ulehčující pocit. Vůbec netuším, čím to je, ale přesto, že z mého vyprávění asi vypadá ta historka hrůzně a děsivě, dnes s odstupem času na to docela rád vzpomínám. A možná bych upravil uvedené rčení na: "Dobronice - nikdy více?".