Opět jsem měl možnost bilancovat slasti a strasti jízdy na kole. Cítím se při jízdě na kole čím dál víc frustrován, tím spíš, že vždy podnikám cesty, při kterých se vracím do výchozího bodu a takovým pohybem jsem (kromě překonávání valivého odporu, odporu vzduchu apod.) údajně nevykonal žádnou práci. Protože subjektivně takový pocit nemám, podívám se na to celé ze svého úhlu pohledu. "Opravdoví cyklisti" často tvrdí, že všechny cyklotrasy vedou jen po rovině a z kopce. Rovinou se v tomto kontextu zpravidla označuje ekvipotenciální plocha a tu jsem ještě na kole nepotkal (nebo aspoň ne nějakou významně velkou). Spousta těchto cyklistů by tedy zřejmě potřebovala opáčko ze středoškolské fyziky. Teď trochu energetické bilance mojí optikou. Když jedu do kopce, nadřu se jak vůl, vydám spoustu energie. Když jedu po "rovině", nadřu se o něco míň, ale taky vydávám energii. Když konečně jedu z kopce, přijde zásadní zklamání. Sice téměř žádnou energii nevydávám, ale ani žádnou energii nepřijímám (nebo aspoň nevím o tom, že by se dal rozdíl potenciálních energií přímo přeměnit na energii využitelnou lidským organismem). Takže jízda z kopce je zhruba ono obligátní "nula od nuly pojde". A co nám zbývá? Pumpičkář, který tvrdí, že jezdí jenom z kopce a po rovině vlastně jezdí jenom po rovině a do kopce. A potom se divte, že v reakci na to Bůh všechny dopravní prostředky určené k jízdě do kopce opatřil motorem :-).