Včera jsem měl zase ten nepříjemný pocit, že kdybych neměl lístky do kina zdarma, byla by to drahá ztráta času (to se mi naposled stalo na 30 dnů dlouhé noci), takhle to byla jenom ztráta času. Zklamání bylo o to větší, že za filmem stál Sam Raimi. V celém filmu jsem se dočkal několika zvracecích scén (k smíchu byly možná první dvě, pak to vypadalo spíš jako nedostatek invence), pár laciných lekaček a das ist alles. Je to smutné, ale ani tento film, od kterého jsem očekával víc, nevybočil ze schématické linie novodobých "hororů". Starého Sama jsem poznal jenom ve scéně s kozlíkem šikulou a ve scéně s kopáním hrobu a vracením knoflíku. Možná je to jenom nepochopení žánru, ale vždycky jsem si myslel, že u hororu se má člověk kontinuálně bát a ne, že se má mezi naprosto hluchými pasážemi třikrát za film leknout (bát se a leknout se je sakra rozdíl). Celý efekt je udělaný tím, že do ticha najednou zazní hodně nepříjemný zvuk (v kině s takovou hlasitostí, že mi z toho píská v uších) a něco se mihne v obraze (a to ještě ne vždy), přičemž chybí nějaké pečlivé budování atmosféry atd. K tomu můžu říct jen "děkuji, nechci". V kině se chci bavit, bát nebo ocenit kumšt, ale nechci se tam nepříjemně lekat a zbytek filmu se neuvěřitelně nudit a nechci, aby mi někdo ničil ušní bubínky. Pokud to vnímáte podobně, tak vám Drag me to hell vřele nedoporučuji.